Paridův soud

Co obraz zobrazuje

Obraz zachycuje antický mýtus o trojském princi Paridovi, který měl rozhodnout, která ze tří bohyň je nejkrásnější. Hynais scénu přenesl do světlé lesní mýtiny s výhledem do kraje. Vlevo sedí na kameni mladý Paris v čapce, nohu má pokrčenou a dívá se na bohyně. Proti němu stojí tři nahé ženy: první čelem k divákovi s rukama podél těla, druhá zády, upravuje si vlasy a přes boky jí splývá světlá látka, třetí, také zády, drží v natažené ruce zrcátko. Kolem nich si hrají malí okřídlení amorci, vpravo za postavami roztahuje ocas páv. Hynais nemaloval chladné antické sochy, ale skutečné modelky z pařížského ateliéru, s přirozenými tvary a pleťovými tóny. Zelená vegetace, rozptýlené denní světlo a jemné přechody barev dávají celku náladu letního odpoledne. Výjev působí klidně, téměř všedně, přestože mýtus podle antických vyprávění vedl k trojské válce.

Paris na kameni

Paris sedí trochu stranou, jako by byl spíš divák než soudce. Na barevné verzi z roku 1892 má na hlavě výraznou červenou čapku, která v zeleném okolí přitahuje oko. Za ním se otevírá výhled do mlžné krajiny.

Bohyně čelem k divákovi

Jediná z bohyň stojí čelem a hledí přímo na Parida. Podle tradiční ikonografie ji provází Amor, proto bývá chápána jako Afrodita, které Paris jablko nakonec přisoudil. Právě tahle postava byla pro tehdejší publikum nejodvážnější.

Zrcátko a páv

Třetí bohyně si prohlíží tvář v zrcátku. Vedle ní je páv, který v antické symbolice patří k bohyni Héře. Zrcátko je Hynaisův vtip: místo vznešeného soupeření se bohyně jednoduše připravují na posouzení.

Amorci v trávě

V pravém dolním rohu sedí okřídlený amorek. Drobné dětské postavy oživují popředí a dávají vážnému mýtu hravý tón. Malíř je namaloval stejně pečlivě jako hlavní figury, včetně odlesků na kovové míse.

Příběh vzniku

Vojtěch Hynais žil v Paříži od roku 1878, studoval u Jeana-Léona Gérôma a vystavoval na Salonech. Podle Akademického bulletinu Akademie věd se od roku 1888, povzbuzen úspěchem na světové výstavě, připravoval na velké reprezentativní dílo s námětem Paridova soudu. Pracoval pomalu a nákladně: kreslil a maloval desítky studií podle modelu a zkoušel kompozici i barvy ve skicách různé velikosti. Z této přípravy pochází i menší olejová verze z roku 1892 (58 × 100 cm), kterou dnes vlastní Národní galerie Praha.

Na dokončení velkého plátna mu chyběly peníze. Přítel a mecenáš Josef Stupecký se za něj obrátil na stavitele Josefa Hlávku. Ten nejprve zkoušel prosadit, aby obraz koupilo vídeňské ministerstvo kultu a vyučování. Ministerská komise ale v roce 1891 nákup odmítla, protože jí obraz připadal příliš frivolní. Hlávka pak vyjednal pro malíře pětileté stipendium 15 000 zlatých na nový obraz Ecce Homo. Ten Hynais nikdy nedokončil, peníze mu však umožnily dotáhnout zhruba čtyřmetrovou verzi Paridova soudu. Hotová byla v roce 1894 a byla vystavena na pařížském Salonu.

Hlávka s malířem uzavřel neobvyklou smlouvu. Zaplatil mu předem 6 000 zlatých a obraz nechal Hynaisovi pět let k vystavování a prodeji. Pokud by se kupec nenašel, měl doplatit 3 000 zlatých a obraz připadnout jemu. Paridův soud se pak ukázal ve Vídni, v Berlíně a v roce 1894 i v Praze, kde ho publikum přijalo s nadšením, kupec se ale nenašel. Obraz tak přešel do Hlávkova vlastnictví a mecenáš ho věnoval České akademii věd a umění pro zasedací síň. Dnes visí v zasedacím sále v budově Akademie věd ČR na Národní třídě. Hynais se mezitím stal profesorem pražské Akademie výtvarných umění.

Proč je tak slavný

Akt, který pohoršil úředníky

Vídeňská komise obraz odmítla jako lehkovážný a podle dobových poznámek v bohyních viděla spíš pařížské modelky. Právě všední, živá nahota dnes patří k tomu, co na obraze nejvíc zaujme.

Malířské dílo jednoho života

Hynais pracoval na Paridově soudu od roku 1888 do roku 1894 a podle Akademického bulletinu ho až do smrti považoval za své životní dílo. Vedle opony Národního divadla je to jeho nejznámější obraz.

Příběh mecenáše

Obraz je spojený s Josefem Hlávkou, zakladatelem České akademie věd a umění. Bez jeho stipendia a smlouvy by velká verze nejspíš nevznikla a dnes by nevisela v Praze.

Co si z obrazu vzít pro vlastní malbu

Kompozice je postavená jako jevištní scéna. Paris sedí vlevo nízko, bohyně stojí vpravo od středu ve skupině tří svislých postav a tvoří hlavní těžiště obrazu. Mezi Paridem a bohyněmi zůstává volný prostor s výhledem do krajiny, který oddělí soudce od posuzovaných a dovolí oku přeskakovat mezi nimi. Světlá těla jsou postavena proti tmavší zeleni lesa, takže vystupují bez ostrých obrysů. Pro vlastní malbu si můžete vzít tři věci: rozdělit scénu na dvě skupiny s pauzou mezi nimi, postavit světlé tvary proti tmavému pozadí a ponechat jeden výrazný barevný akcent, jako je Paridova červená čapka.

Paleta

• Světlá pleťová
  #D5BDA9
• Okrová teplá
  #B78859
• Lesní hnědozelená
  #745036
• Tmavá umbra
  #3C281E
• Čapka – rumělková červeň
  #A8261C
• Mlžná nebeská bílá
  #E9E4DA

Barvy jsou orientačně odečtené z barevné reprodukce menší verze z roku 1892 a od originálu se mohou lišit.

Pleť proti tmavé zeleni

Světlou postavu nebo předmět postavte před tmavší pozadí, třeba listí. Kontrast tónů ho vytáhne dopředu a nebudete potřebovat ostrou obrysovou linku.

Pauza mezi skupinami

Rozdělte motiv na dvě skupiny a mezi ně nechte volné místo. Prázdný prostor vytvoří napětí a oko bude mezi skupinami přirozeně přecházet.

Jeden barevný akcent

Do obrazu v tlumených tónech dejte jedno malé sytě červené místo. Stačí čepice, květ nebo střecha domu a obraz dostane jasný bod, kam se oko vrací.

Chci namalovat vlastní obraz inspirovaný Paridovým soudem

Na malířském večeru ArtMoment si za tři hodiny namalujete vlastní obraz s lektorem, i když jste nikdy nemalovali. Vyberte si nejbližší termín nebo zážitek, který vás láká.

Jak ho vidět naživo

Velká verze Paridova soudu visí v zasedacím sále budovy Akademie věd České republiky na Národní 3 v Praze 1. Akademický bulletin v roce 2008 uváděl zasedací místnost č. 206. Nejde o galerii s otevírací dobou, sál slouží jednáním Akademie, a obraz proto běžně vidět nelze. Zda a kdy jsou reprezentační prostory přístupné, si ověřte přímo na webu Akademie věd ČR. V přízemí téže budovy funguje Galerie Věda a umění s vlastním výstavním programem.

Nejbližší dílo autora od Prahy: menší verzi z roku 1892 vlastní Národní galerie Praha, která umění 19. století vystavuje ve Veletržním paláci v expozici 1796–1918: Umění dlouhého století. Online sbírka galerie byla 23. 10. 2026 mimo provoz, vystavení obrazu si proto ověřte u galerie. Hynaisovu oponu uvidíte v Národním divadle, další díla na stránce obrazy Vojtěcha Hynaise.

Zajímavosti a mýty

• Ministerská komise ve Vídni v roce 1891 odmítla obraz koupit. Úředníci prý mluvili o antických bohyních, které šlapou po pařížském chodníku.
• Velká verze měří podle dostupných údajů kolem 2,5 × 4,1 m. Akademický bulletin ji označuje jako čtyřmetrovou.
• Peníze na dokončení dostal Hynais jako stipendium na obraz Ecce Homo, který nikdy nedokončil.
• Záměna: Národní galerie Praha vlastní menší verzi z roku 1892, ne velký obraz. Ten visí v budově Akademie věd na Národní třídě.

Další díla autora

• 
  Opona Národního divadla

  1883 · Národní divadlo, Praha
• 
  Pohled z pařížského ateliéru

  1891 · Národní galerie Praha
• 
  Podobizna T. G. Masaryka

  1919 · Národní galerie Praha
• 
  Podobizna umělcovy matky

  1883

Podobné obrazy

• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Tu felix Austria nube

  Václav Brožík · 1896 · akademismus
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Zrození Venuše

  William-Adolphe Bouguereau · 1879 · akademismus
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Paní ze Shalottu

  John William Waterhouse · 1888 · prerafaelité
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem

  Mikoláš Aleš · 1878 · romantismus