Návrat ztraceného syna

Co obraz zobrazuje

Obraz zachycuje závěr podobenství, které vypráví Lukášovo evangelium (15, 11–32). Mladší syn si od otce vyžádal svůj díl dědictví, odešel do ciziny a všechno tam promrhal. Když zchudl a trpěl hladem, vrátil se domů s prosbou, aby ho otec přijal aspoň jako nádeníka. Na obraze syn klečí zády k divákovi a tiskne hlavu k otcově hrudi. Má oholenou hlavu, roztrhaný oděv a jednu bosou nohu, sandál mu sklouzl. Starý otec se nad ním sklání v širokém červeném plášti a pokládá mu obě ruce na záda. Vpravo stojí vysoký muž v červeném plášti s holí, obvykle vykládaný jako starší bratr. V šeru za nimi jsou další postavy. Většina plochy je tmavá a světlo dopadá hlavně na otce a syna.

Otcovy ruce

Otec drží syna oběma rukama za ramena. Ruce nejsou stejné: levá působí širší a mužnější, pravá užší a jemnější. Bývá to vykládáno tak, že otec v sobě spojuje otcovskou i mateřskou lásku. Rembrandt to výslovně nikde nevysvětlil.

Tvář otce

Otcova tvář je nejsvětlejším místem horní poloviny obrazu. Má přivřené oči a sklopený pohled. Ermitáž tuto tvář přirovnává k hvězdě na noční obloze, ze které na syna sestupuje světlo útěchy.

Bosé chodidlo a sandál

Syn klečí na zemi, jedno chodidlo je bosé a zrohovatělé, druhé vězí v rozbitém sandálu. Detail beze slov vypráví o dlouhé cestě a bídě, do které syn upadl.

Starší bratr

Starší bratr stojí stranou, vzpřímený a s rukama sepjatýma na holi. V podobenství se zlobí, že otec bratra po všem, co provedl, vítá hostinou. Na obraze se jen dívá a nepřibližuje se.

Postavy v šeru

V pozadí jsou sotva vidět další postavy, které v evangeliu přímo nevystupují. Žena vlevo nahoře bývá považována za matku, sedící muž v bohatém oděvu za správce statku. Jejich totožnost je předmětem sporů.

Příběh vzniku

Podobenství o ztraceném synovi zajímalo Rembrandta celý život. Poprvé ho zpracoval v leptu v roce 1636 a k tématu se vracel v kresbách, rytinách i malbách. V Drážďanech visí jeho obraz z doby kolem roku 1635, na kterém sebe a svou ženu Saskii zachytil jako hýřícího syna v hospodě. Ermitáž upozorňuje, že pozdní Návrat ztraceného syna je jakýmsi zakončením tohoto příběhu: hýřil, kterého malíř kdysi namaloval s pohárem v ruce, se vrací domů vyčerpaný a pokorný.

Obraz vznikl v posledních letech malířova života, kolem roku 1668. Podle Ermitáže jen několik měsíců před jeho smrtí, podle jiných pramenů nejpozději do dvou let před ní. Rembrandt zemřel v Amsterdamu 4. 10. 1669. V předchozích letech přišel o družku Hendrickje Stoffels (1663) i o syna Tita (1668). Ermitáž zdůrazňuje, že v protestantském Nizozemsku se v kostelech nevěšely oltářní obrazy a velká náboženská plátna vznikala jen výjimečně. Rembrandt tento obraz namaloval bez objednávky.

Plátno je velké, 262 × 205 cm. Do Petrohradu se dostalo za vlády ruské carevny Kateřiny II. Veliké, podle Ermitáže v roce 1766, a od té doby patří do sbírky tohoto muzea. Dnes visí v budově Nové Ermitáže mezi dalšími díly nizozemských malířů.

Proč je tak slavný

Tiché vyvrcholení Rembrandtova díla

Obraz shrnuje všechno, čím je pozdní Rembrandt známý: tlumené teplé barvy, světlo vystupující z hluboké tmy a hustou barvu nanášenou volně. Bývá řazen k jeho nejvýznamnějším dílům.

Příběh o odpuštění

Místo dramatu zachytil malíř okamžik ticha a objetí. Obraz se stal oblíbeným zobrazením odpuštění a návratu domů, a to i mimo církevní prostředí.

Obraz, který inspiroval knihu

Nizozemský kněz Henri Nouwen strávil v roce 1986 před obrazem v Ermitáži několik hodin a o svém zážitku napsal knihu, která vyšla v roce 1992.

Co si z obrazu vzít pro vlastní malbu

Kompozice není symetrická. Hlavní skupina otce a syna stojí vlevo a tvoří světlý trojúhelník, jehož vrcholem je otcova hlava. Vpravo stojí svislá postava bratra, která skupinu vyvažuje. Mezi nimi zůstává tmavý prostor plný tlumeně osvětlených postav. Nejvíc světla padá na otcovu tvář, jeho ruce a synova záda, tedy přesně na místo, kde se oba dotýkají. Pro vlastní malbu si můžete vzít hlavně tohle: světlo patří tam, kde se odehrává to nejdůležitější, ne nutně doprostřed obrazu.

Paleta

• Hnědá černá
  #18110A
• Vypálená umbra
  #51270E
• Cihlová červená
  #96300D
• Zlatý okr
  #A8722A
• Světlý žlutý okr
  #D2A866
• Olivová hnědá
  #5A4A2A

Barvy jsou orientačně odečtené z digitální reprodukce a od originálu se mohou lišit.

Malujte z tmy do světla

Začněte tmavým podkladem v teplé hnědé a světlé partie nanášejte postupně v několika vrstvách. Nejsvětlejší místa přijdou až na konec a budou svítit.

Hustá barva jen ve světlech

Ve stínech pracujte tenkou vrstvou, ve světlech nabírejte barvu hustě a nechte stopu štětce. Světlá místa tak vystoupí i reliéfem.

Jedna sytá barva stačí

Do tlumeného obrazu přidejte jedinou výraznou barvu, třeba červenou na plášti nebo střeše. Oko ji najde okamžitě a obraz dostane střed.

Chci namalovat vlastní obraz inspirovaný dílem Návrat ztraceného syna

Na malířském večeru ArtMoment si za tři hodiny namalujete vlastní obraz s lektorem, i když jste nikdy nemalovali. Vyberte si nejbližší termín nebo zážitek, který vás láká.

Jak ho vidět naživo

Návrat ztraceného syna je ve sbírce Státní Ermitáže v Petrohradu. Podle webu muzea k 23. 10. 2026 visí v budově Nové Ermitáže v sále 254. U ruských galerií neuvádíme vstupenky ani praktické tipy k návštěvě. Obraz si můžete prohlédnout v záznamu na webu Ermitáže.

Nejbližší dílo autora od Prahy: Rembrandtův Učenec ve studovně z roku 1634 patří Národní galerii Praha. V drážďanské Gemäldegalerie Alte Meister visí obraz Rembrandt a Saskia v podobenství o marnotratném synovi z doby kolem roku 1635, raná podoba stejného námětu. Další místa najdete na stránce kde vidět Rembrandtovy obrazy.

Zajímavosti a mýty

• Obraz má v češtině dva ustálené názvy: Návrat ztraceného syna i Návrat marnotratného syna. Oba vycházejí z různých překladů téhož podobenství.
• Britský historik umění Kenneth Clark o něm napsal, že kdo viděl originál v Petrohradu, tomu lze odpustit, když ho prohlásí za „největší obraz, jaký kdy byl namalován“.
• Rembrandt podle Ermitáže namaloval tak velký náboženský obraz bez objednávky, což bylo v protestantském Nizozemsku neobvyklé.
• K podobenství o ztraceném synovi se Rembrandt vracel přes třicet let, od leptu z roku 1636 až po tento obraz z konce života.

Další díla autora

• 
  Noční hlídka

  1642 · Rijksmuseum, Amsterdam
• 
  Anatomie doktora Tulpa

  1632 · Mauritshuis, Haag
• 
  Židovská nevěsta

  kolem 1665–1669 · Rijksmuseum, Amsterdam
• 
  Učenec ve studovně

  1634 · Národní galerie Praha

Podobné obrazy

• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Dvorní dámy

  Diego Velázquez · 1656 · baroko
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny

  Karel Škréta · 1653 · baroko
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Velký pohled na Prahu

  Václav Hollar · 1649 · baroko
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Tři Grácie

  Peter Paul Rubens · 1630–1635 · baroko