Snídaně v trávě

Co obraz zobrazuje

Obraz zachycuje piknik na lesní mýtině. V popředí sedí na trávě nahá žena a dva muži v tmavých společenských oblecích. Žena má bradu opřenou o ruku a dívá se přímo na diváka. Muž vpravo s čapkou se střapcem mluví a gestikuluje, druhý muž ho poslouchá a hledí mimo obraz. Vlevo dole leží odložené šaty, slaměný klobouk, převržený koš s ovocem a kulatý bochník chleba, namalované jako samostatné zátiší. V pozadí se ve vodě sklání druhá žena v lehké košili. Je na svou vzdálenost příliš velká, takže skoro visí nad skupinou. Les kolem je namalovaný volnými, náčrtovými tahy, zatímco postavy v popředí mají ostré obrysy a tvrdé světlo bez měkkých přechodů. Musée d'Orsay upozorňuje, že perspektiva je potlačená a hloubka téměř chybí.

Pohled ženy

Žena se nedívá na své společníky, ale klidně a sebevědomě na diváka. Tento přímý pohled pobuřoval dobové publikum víc než samotná nahota. Jako model bývá uváděna Victorine Meurentová, která později pózovala i pro Olympii.

Zátiší s košem

Odložené modré šaty, klobouk s mašlí a koš s ovocem a třešněmi tvoří v rohu malé zátiší. Manet ukazuje, že umí malovat i látky a předměty, a zároveň připomíná, že se tu někdo právě svlékl.

Koupající se žena

Žena v pozadí se sklání k vodě a podle původního názvu Le Bain (Koupel) byla hlavním motivem. Je namalovaná volněji než skupina vpředu a měřítkem do prostoru nezapadá, což kritici vyčítali jako chybu.

Muž s čapkou

Muž vpravo nosí čapku se střapcem, jakou se tehdy nosila spíš doma. Bývá uváděno, že pro tuto postavu pózovali Manetovi bratři a pro muže uprostřed jeho budoucí švagr, sochař Ferdinand Leenhoff.

Příběh vzniku

Manet maloval Snídani v trávě v letech 1862–1863 a v roce 1863 ji poslal na oficiální pařížský Salon. Porota obraz odmítla. Téhož roku ale císař Napoleon III. povolil výstavu odmítnutých děl, takzvaný Salon odmítnutých, a Manet na ní plátno ukázal pod názvem Le Bain (Koupel). Podle Musée d'Orsay se stalo hlavní atrakcí výstavy, terčem posměchu i zdrojem skandálu.

Manet přitom odkazoval na staré mistry z Louvru. Námět převzal z Koncertu v přírodě, který se dnes připisuje Tizianovi a tehdy Giorgionovi. Rozestavení tří postav v popředí převzal z rytiny Marcantonia Raimondiho podle Raffaelova Pařížova soudu. Na rozdíl od těchto vzorů ale nahotu nijak neospravedlnil mytologií ani alegorií. Postavy v moderním oblečení tak divákům připadaly neslušné. Kritika vyčítala i malířský rukopis: chybějící polotóny, „skvrny“ a les, který působí spíš jako skica. Sám Manet obrazu žertem říkal „La partie carrée“ (čtyřlístek).

Obraz se mu nepodařilo prodat. V roce 1867 ho ukázal ve vlastním pavilonu u Světové výstavy a dal mu dnešní název. V roce 1878 ho koupil operní pěvec a sběratel Jean-Baptiste Faure, v roce 1898 obchodník Paul Durand-Ruel a v roce 1900 malíř a sběratel Étienne Moreau-Nélaton. Ten ho v roce 1906 daroval státu. Plátno pak viselo v Musée des Arts décoratifs, od roku 1934 v Louvru, od roku 1947 v galerii Jeu de Paume a od roku 1986 v Musée d'Orsay.

Proč je tak slavný

Skandál, který otevřel modernu

Obraz se stal hlavní atrakcí Salonu odmítnutých a symbolem sporu mezi akademickou malbou a novou generací. Bývá uváděn jako jeden z počátků moderního umění.

Malba, která porušila pravidla

Velký formát, obvykle vyhrazený historickým scénám, použil Manet pro současný výjev. Tvrdé světlo, ploché tvary a náčrtové pozadí ukázaly cestu impresionistům.

Obraz, na který odpovídali další malíři

Claude Monet namaloval v letech 1865–1866 vlastní Snídani v trávě. Pablo Picasso k Manetovu obrazu vytvořil desítky maleb a kreseb, Musée d’Orsay jim v letech 2008–2009 věnovalo výstavu.

Co si z obrazu vzít pro vlastní malbu

Tři postavy v popředí tvoří trojúhelník, jehož vrchol je v hlavě muže uprostřed a nad nímž koupající se žena vytváří další, menší vrchol. Světlé tělo ženy vlevo je nejsvětlejší místo obrazu a stojí přímo proti tmavým oblekům mužů. Manet tu záměrně vynechává polotóny: světlo a stín leží vedle sebe ostře, bez plynulého přechodu. Pozadí je naopak měkké a nedokončené, takže popředí z něj vystupuje jako na jevišti. Pro vlastní malbu si z toho můžete vzít tři věci: postavit nejsvětlejší a nejtmavší tón těsně vedle sebe, malovat popředí pevně a pozadí volně a dát obrazu jedno zátiší jako odpočinkové místo.

Paleta

• Teplá světlá pleť
  #D8C9A6
• Tmavá olivová zeleň
  #3A3824
• Světlá listová zeleň
  #7F865D
• Šedomodrá látky
  #5A6E8C
• Hnědočerná obleků
  #1F1E1A
• Žlutý okr pozadí
  #A39A6C

Barvy jsou orientačně odečtené z digitální reprodukce a od originálu se mohou lišit.

Nejsvětlejší vedle nejtmavšího

Postavte na jedno místo obrazu nejsvětlejší tón přímo vedle nejtmavšího, bez přechodu. Toto místo se stane středem pozornosti.

Pevné popředí, volné pozadí

Popředí malujte s jasnými obrysy a hustou barvou, pozadí rychlými zředěnými tahy. Obraz získá hloubku i bez perspektivy.

Malé zátiší v rohu

Do kouta kompozice přidejte pár předmětů, třeba ovoce, látku nebo klobouk. Oko si u nich odpočine a obraz působí bohatěji.

Chci namalovat svoji Snídani v trávě

Na malířském večeru ArtMoment si za tři hodiny namalujete vlastní obraz s lektorem, i když jste nikdy nemalovali. Vyberte si nejbližší termín nebo zážitek, který vás láká.

Jak ho vidět naživo

Snídaně v trávě visí v Musée d'Orsay v Paříži (Esplanade Valéry Giscard d'Estaing). K 23. 10. 2026 je podle webu muzea vystavená v přízemí v sále 18. Podmínky daru Étienna Moreau-Nélatona podle záznamu muzea vylučují zápůjčky, takže obraz uvidíte jen v Paříži. Ve stejném muzeu visí i Manetova Olympia.

Musée d'Orsay do léta 2028 upravuje vstupní prostory, proto si před návštěvou ověřte podmínky vstupu. Vstupenky s časem vstupu kupujte jen na oficiálním prodejním webu muzea; muzeum samo varuje před falešnými weby.

Nejbližší dílo autora od Prahy: Podobizna Antonina Prousta (1855–1856) ve sbírce Národní galerie Praha. Vystavení si ověřte u galerie. Další místa najdete na stránce obrazy Édouarda Maneta naživo.

Zajímavosti a mýty

• Původní název obrazu byl Le Bain (Koupel). Dnešní název Le Déjeuner sur l’herbe se ustálil až kolem roku 1867.
• Manet obraz podepsal a datoval vlevo dole: „Ed. Manet 1863“.
• Mýtus: nahota v obraze nebyla na Salonu nic neobvyklého. Pohoršení vzbudilo spíš to, že nahá žena sedí mezi muži v současném oblečení bez jakékoli mytologické záminky.
• Émile Zola obraz hájil jako Manetovo největší dílo a scénu se Salonem odmítnutých volně převzal do románu Dílo (L’Œuvre) z roku 1886.
• Faure obraz v roce 1878 koupil od Maneta za 2 600 franků. Dnes patří francouzskému státu.
• Menší verzi (90 × 117 cm) vlastní Courtauld Gallery v Londýně. Dlouho byla považována za pozdější repliku, podle průzkumu Courtauld z roku 2016 jde ale spíš o přípravnou studii k velkému obrazu.

Další díla autora

• 
  Olympia

  1863 · Musée d'Orsay, Paříž
• 
  Bar ve Folies-Bergère

  1882 · Courtauld Gallery, Londýn
• 
  Balkon

  1868–1869 · Musée d'Orsay, Paříž
• 
  Železnice

  1873 · National Gallery of Art, Washington

Podobné obrazy

• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Sběračky klasů

  Jean-François Millet · 1857 · realismus
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Whistlerova matka

  James McNeill Whistler · 1871 · tonalismus
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Imprese, východ slunce

  Claude Monet · 1872 · impresionismus
• Obrázek doplníme s vlastní stránkou
  Taneční hodina

  Edgar Degas · 1873–1876 · impresionismus